Lítost x soucit 

Naskytla se mi možnost setkat se s krásnou duší, a vést s ní opravdu naplňující rozhovor. V hlavě mi zůstala otázka, jaký je rozdíl mezi lítostí a soucitem.

Začala jsem se ptát, jak to tedy je, abych si to ujasnila. Hranice je velmi tenká, ale – žít v lítosti, nebo v soucitu je obrovský rozdíl.

S lidmi, kteří se nějakým způsobem litují, nebo litují druhé potkávám poměrně často.

Když vycházím z pohledu Ho oponopono, je sebelítost destruktivní a negativní emoce, která plyne z nějaké situace z minulosti, kdy nám bylo ublíženo. Naproti tomu soucit, je pocit velmi pozitivní, vycházející z lásky a pochopení nějakého příkoří, které se děje bud někomu, nebo mně.

Je-li nám někoho líto, máme tendenci se účastnit jeho problému a jeho životní situace, máme tendenci mu pomáhat, a přiživovat jeho lítost potvrzováním jeho příběhu, být tzv. "záchranářem", a přitom se sami dostaneme do stejné energie, v případě sebelítosti, se vracet neustále do situace, kdy tento pocit vznikl a opět se topit ve stále stejných destruktivních emocích.

Jsme-li ve stavu soucitu, jsem tu pro druhého, jsem ticho, naslouchám, jsem oporou, ale jsem vně problému daného člověka a do situace se nenechám emočně vtáhnout. Vím, že nemusím radit, jen být nablízku, a vím také, že tu nejsem proto, abych problém vyřešil. Ho oponopono filosofie říká, že každý má své řešení v sobě. Být nablízku, už jen to pomáhá druhému si uvědomit svoje pocity, ničím neovlivněné. Soucit plyne z lásky, a tak když je přítomna, řešení a pochopení, dále přijmutí, integrace problému do života též.

Ho oponopono mění slovo problém ve slovo úkol. Každý zde máme svůj úkol, na který máme vybavení, abychom ho zvládli i když to někdy bolí.

Lítost potřebuje oběť, která potřebuje záchranáře, a je založena na živení negativní emocí a posílení ega.

Soucit z nás dělá oporu, která dává láskyplný prostor k přijmutí a pochopení situace. Zda se tak stane, nebo ne ale není na nás, ani to není naše zodpovědnost. Zbývá nám jen důvěřovat v druhého, a držet mu palce aby "úkol" integroval a pak s nadhledem zvládl.

Ho oponopono je soucit v praxi, tedy naslouchání sobě samému skrze ostatní. Učím-li druhé, učím především sebe. Řeknu-li "je mi to líto", poznám, zda je v tom soucit nebo lítost?

Děkuji moc za toto uvědomění, které jsem díky tomuto rozhovoru dvou duší dostala.

Martina