Je člověk poučitelný?

Jsem v koncích... a to jsem si myslela že jsem na konci.

Nevím teda jestli existuje začátek a konec, každopádně si říkám, že když to všechno začalo musí to mít konec. Nevěřila bych že mě potká na cestě stavění tolik strastí, ale nakonec možná, že pak ta radost všechno přehluší, až to bude všechno hotové.

Zpočátku jsem nerozumněla ale vůbec ničemu. Přišli dělníci, řekli mi, co chci, já jim ukázala plány, a oni stavěli. Tedy ukázalo se, že plány nejsou moc dokonalé, tedy přišla improvizace. Tak nějak všeho. Musela jsem se naučit různé zednické, stavěcí věci, ale hlavně naučit se rozhodovat se.

Od začátku jsem věřila, že svou rekonstrukci dodělám i když jsem byla odrazována ze všech možných stran. Všichni to mysleli se mnou dobře, dneska už to vím. Upřímně tedy nevím, po všech těch zkušenostech, jestli bych se do tohoto projektu pustila znovu.

Neustále přemítám, co mě to mělo naučit. Opakovala se tady totiž dost podobná situace jako na běžícím pásu. Ani neumím pojmenovat, co se vlastně dělo, ale pokaždé když byl nějakému řemeslníkovi zadán nějaký úkol, většinou ho nedokončil, a já jsem musela hledat někoho dalšího. Dodělávat totiž po někom nějakou rozdělanou práci, a ještě pro někoho kdo spěchá - a je to samožena - je zajímavá příležitost. Stalo se mi to několikrát, ale netrklo mě to.

Dneska se mi to stalo zase. Při posledním kroku, zbývá doslova jeden den či dva dny. A ráno jsem si přečetla, že ten, kdo měl práci dodělat už nepřijde. Chovala jsem se k němu slušně, každý den dostal jedno či dvě kafé, vždy něco k němu, občas i polévku či oběd. Zaplatila jsem mu polovinu předem, a po jeho naléhání ještě další čtvrtinu předem. Do práce jezdil po 10 odjížděl po 15. Prostě parádička. Dočkala jsem se jen poslední věty, že práci dodělá až mu doplatím. A to zase já ne, celá moje osoba Martina křičí, že to je už dost. Křičela už dávno, ale ta druhá část ve mně tomu nechtěla věřit, že by se někdo mohl takto chovat. Domluvená doba - měsíc, skutečná doba 2,5 měsíce, a pak útěk zbabělého kojota, nadávky a vyhrožování. Zbyly po něm jen hromady odpadků a nesplněné sliby. Fasádník to nebyl.

Většinou se radím se svými kartami. Ve všech případech se nespletly. Alespoň to jsem si otestovala, karty fungují.

Možná je to dobou - ono totiž to vypadá, jako že každý, kdo má ruce a nohy, je tu zedník, tu instalatér, tu podlahář. A vlastně jsem na to přišla. Asi to bude tím, že mé tvoření probíhalo v době zvané "klondaik " Ceny materiálů dosahovaly výšin kam člověk nedohlédne, a o lidi se všichni prali. Každý je odborníkem na všechno.

Jenže nedá se tímhle nic omlouvat. Je to o lidech, o morálu, o slušnosti, zodpovědnosti, úctě. Kam tohle se vytratilo? Taky jsem slyšela že to může být odraz mé samé. Jaké lidi potkávám, že je přitahuju. Ale neodpuzují se spíš stejné póly?

Dneska to prostě přeteklo. Už nebudu hodná, už nebudu spěchat, počkám na všechno počkám. Počkám poslušně na ten kairos a budu poslouchat své karty a svou intuici. Dalo by se říct, pozdě, ale přece. Počkalo si to na tu fasádu - na tu poslední práci, a dalo mi to pěknou ťofku. Vždycky když jsem si řekla, že to už nemůže být horší, věřte mi, že bylo. 

Tak držte mi palce přátelé, ať to brzy všechno skončí, ať se sundá už to lešení, odklidí bordel a suť a mohlo začít něco nové, krásné. 

I to poznání - které jsem touhle zkušeností získala asi stálo za to.. :-)